Jak rodiče vnímají dnešní školu a co opravdu chtějí pro své děti
Když se potkávám s rodiči svých žáků, často slyším, jak moc se školství za poslední roky změnilo. A není se čemu divit – svět kolem nás se neustále vyvíjí, technologie jsou součástí každodenního života, a to všechno se samozřejmě odráží i ve škole. Děti se dnes učí v úplně jiném prostředí, než jsme zažili my. A rodiče si toho velmi dobře všímají.
Tablety, počítače, interaktivní tabule – to už nejsou výstřelky, ale běžné pomůcky, se kterými se děti setkávají každý den. Rodiče v tom většinou vidí přirozený vývoj a podporují to, protože chápou, že digitální dovednosti budou pro jejich děti klíčové. Zároveň si ale přejí, aby se děti neučily jen techniku ovládat, ale aby s ní uměly pracovat zodpovědně a s rozumem. Aby technologie nebyla jen zábava, ale i nástroj k učení, tvoření a přemýšlení.
Čím dál víc rodičů si také uvědomuje, že každé dítě je jiné. Jedno chápe učivo na první dobrou, jiné potřebuje víc opakování, podpory nebo jiný přístup. A tak se přirozeně obracejí na školy s přáním, aby výuka zohledňovala individualitu jejich dětí. Už nechtějí „jednu metodu pro všechny“. Mnozí z nich se zajímají o alternativní vzdělávání – Montessori, Waldorf nebo domácí výuku. A ne proto, že by nevěřili klasickému školství, ale protože chtějí, aby jejich dítě mělo možnost rozvíjet se svým vlastním tempem, způsobem, který mu vyhovuje.
Velkým tématem posledních let je i to, co vlastně považujeme za důležité. Rodiče dnes často říkají, že vzdělávání by nemělo být jen o známkách a výkonech. Chtějí, aby se děti učily přemýšlet, spolupracovat, zvládat emoce, věřit si. Chtějí, aby se učily nebát se dělat chyby a zkoušet nové věci. A já je chápu. Sama ve své třídě vidím, jak moc těm dětem pomáhá, když vnímají školu jako bezpečné místo, kde se nebojí ptát a kde se učí i mezi řádky.
Téma známek je vůbec hodně citlivé. Sama se s dětmi často bavím o tom, že známka není trest. Horší známka neznamená, že jsou špatné nebo neschopné. Je to jen zpráva. Značka, že tady je prostor, kde potřebují trochu víc pozornosti. A že je úplně v pořádku, když přijdou domů a řeknou: „Mami, tady mi to moc nešlo. Můžeme se na to spolu podívat?“ Dítě se tím učí vnímat učení jako proces. A také to, že když něco nejde hned, neznamená to selhání.
Musím ale říct, že někdy právě až ta horší známka rodiče přiměje zastavit se a věnovat dítěti víc času. Někdy je to ten moment, kdy si poprvé všimnou, že dítě třeba tápe. A pak už to často jde rychle – společná příprava, povídání, zájem. A to je moc dobře. Protože právě v tom je velká síla – když rodiče nejsou jen pasivními pozorovateli, ale stávají se partnery ve vzdělávání svého dítěte.
Mnoho rodičů už dnes nechce být jen těmi, kdo podepisují úkoly. Chtějí rozumět tomu, co a jak se jejich děti učí. Chtějí být u toho. Ptají se, co dítě potřebuje, jak se cítí, co ho baví a co trápí. A to je podle mě jedna z nejdůležitějších změn, které ve školství pozoruji. Rodiče už nejsou „na druhé koleji“. Chtějí být součástí. A když se s učiteli navzájem posloucháme a hledáme společnou cestu, dítě z toho jednoznačně těží.
A nakonec – rodiče dnes často očekávají, že i školy budou schopné se měnit. Že budou otevřené novým formám výuky, že budou hledat cesty, jak se přizpůsobit potřebám dětí i rodin. Ať už jde o online výuku, volnější rozvrhy nebo podporu tam, kde to dítě potřebuje. Škola už dávno není jen budova s lavicemi. Je to živé prostředí, které se musí vyvíjet spolu s tím, co se děje kolem nás.
Já osobně v tom všem vidím velkou naději. Když spolu rodiče a učitelé mluví, naslouchají si a spojují síly, může z toho vyrůst škola, která děti opravdu připraví na život. Ne jen na testy a známky, ale na svět, který je čeká venku.
S láskou k dětem i rodičům,
Libuše Sudová – Prima úča
Galerie článku
Další články: